umělecká galerie

Poezie

PŘE

Při při
Se při
Jen se nezapři

Přít se musíš učit
Dobrou při zná
Každá vláda
Když je ve při
Kvílí vepři

Za každou cenu se ale
Nepři
Vítězství pře
Je omluva
Tu přijmi
Neb vády nevády
Žít ve při je otravné
Jak s ovády

ŽEŇ ŽEN(Y)

Žeň a pas
Beránky slov
Ale neužeň

Vždyť jejich žeň
V báseň oženíš

Žeň ženy z žen
Jak vlčí mák
Zdobí pole zralých
Pšenic klasů
Ženy žeň zná
Jen nepolapitelný
Vítr
Co fouká před žní
Do zlatých rozpuštěných
Vlasů

MÜSLI NA MOŘE

Máš-li hoře
Vyjdi k hoře
Hoře odhoď
Až nahoře

Sejdi dolů
V pokoře
V pokoji
Opusť bolesti lože

Mysli na moře
Müsli k snídani

Hvězdy ve špalíru

Písně, písně hvězd,
odvážné melodie hrdinských pěvců, trubadůrů společnosti,
kteří dávají poetické názvy všemu dění kolem.
Slunce prosvítá mezi horami mraků,
vylupuje se z východních kopců mezi stromy
a postupně prozařuje zemský prostor:
jakoby se opona rozevřela,
vlhká hrana světla se líhne rychle
v ostrém kontrastu odcházejícího stínu
v odstínech radostné záře.
Stojíš na břehu Bodamského jezera
a sleduješ pohyb siluety stínu kostela,
jehož věž se pomalu prodlužuje od náměstí až na tržnici.
Místní zpěváci jódlují své horské písně o těžkém života běhu v kopcích,
prociťují tu výšku a hloubku nebe,
kterou objevují po svých matkách a otcích.
hvězdy se stáčejí v jednu stranu jakoby chtěly uhnout,
zformovat špalír,
aby komusi uvolnily místo.
Radost z pohybu, radost z hlubokého nádechu při zpěvu, radot z ladně znějícího vícehlasu,
jako ve snu se mi vybavují nesourodé představy o vysoko šlehajících plamenech, bylo to někde hodně daleko, na východě.!!
Pitch bender – Nashville:
Děláš takový ty pohyby, co jako něco vyjadřujou, však víš,
ó, ty bejby zpívající pro všechny , co duše maj´ na líc i na ruby,
ó, Ruby,
don´t cry any more, please, just lough,
lough as long as you can,
potože musíš,
takový ty pohyby, kdy zpíváš,
děláš jen tak, abys vyjádila, že ´seš tady,
aby o tobě věděli,aby si tě všimli,
aby na tebe nezapomněli,
ó, ty sexy, sexy Ruby,
co zpíváš o víře v Krista,
Ježíše alta vista,
úplně jistá,
jak zrnko prachu na tvém břiše,
co sotva dýše,
ach bejby,
utrpení zlého dostalo se i tobě, a ty teď zpíváš,
jak jasně zní to když svůj hlas otvíráš,
pomyslně ty čistá,
v rytmu hříchu,
v rytmu viny,
v rytmu tvého špatného prošedivělého svědomí,
v rytmu světa bolu a špíny,
v rytmu dřiny,
otrocké, kde po svobodě volá spirituál člověka stvořeného ze stejné hlíny
jako Adam s Evou, když v ráji milovali se plni naděje a víry,
kdy svědky byly jim jen stromů stíny,
stromů z lesů i rajských zahrad,
spirituál člověka bílého i černého, žlutého i rudého,
spirituál Matky Tererzy, Alberta Schweitzera, Máhátamá Gándího, Martina Luthera Kinga,
spirituál všech bezejmených, za kterými volali nacisté, kontrarevolucionáři i revolucionáři
přinášející smrt do měst a vesnic v Kambodži, ve Vietnamu, ve Rwandě svoje zhoubné:
„get rid of you“,
svoje nenávistné:
„Raus, raus, schnell, schnell.“
Žalozpěvy, žalozpěvy hvězd,
to všechno jsou naléhavé žalozpěvy, co se odráží od tvých ušních boltců,
zatím velmi, velmi skrytě, nepoznáno a nechápáno,
co hledá cestu do tvé mysli, vědomí, podvědomí i nevědomí,
do tvého očekávajícího a připraveného těla,
protože prázdná stopa paměti po historii tvých dědů a pradědů, babiček a prababiček, je připravena nést zodpovědnost i za tuto minulou nesnesitelnou realitu nelidských krutostí, které se děly,
a nemůžeme je zakrýt žádným „ano, chápu, to byla válka,“
anebo:“jistě, rozumím, to byl holocaust.“
- nelze to odbýt touto větou,
protože druhá světová válka je teď
a holocaust právě probíhá,
protože dokud nejsme vypořádáni se svou minulostí,
vrací se nám všechno jako pružinou s otřesnou precizností a razancí
v našich dětech, v našich blízkých,
vrací se nám všem, kdo jsme se z vlastního rozhodnutí,
anebo z rozhodnutí společensko politického,
rozhodli mlčet o tom, co bylo,
abychom nepřišli do problémů s vládnoucí stranou,
aby vládní propaganda mohla propagovat souhlas a chválu
za splněné hodpodářské,
sportovní, vzdělávací, společenské a jiné podobné aktivity,
jež dostatečně pokrytecky dezinformují svými prostředky
o úspěších sebe sama, ovšem za cenu lží, zkreslování skutečností,
propagandistických sjezdů spisovatelů, uměleckých a jiných prohlášení jakožto líčidel,
ze kterých bylo cítit pachem svobody, jakožto něco neznámého,
zápaďáckého, jakožto cosi u nás nepřípustného, zakázaného.
Elie Wiesel – kdysi, snad v sedmdesátých letech
se u vchodu do Velké synagogy v Moskvě
setkává s mladými demonstranty volajícími po svobodě.
Když se jich zeptá, proč chtějí svobodu, dostává se mu odpovědi ústy jedné mladé dívky:
"Protože chceme zpívat."

…...........................…....................................
Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

Ruce

Zkourmoucené ruce pašijových úrazů
za děti revoluce hříchů a zákazů
brodí se sveřepě od srázu ke srázu:
v noci spí ve sklepě, přes den jsou na mrazu.

Oslí čich, orlí hmat, opičí rozum,
mnoho jich dává mat divokým hvozdům.
Zápach lvů, supí let, ocas ještěrky,
soumrak dnů, smrti hled, obraz Laodicejky.

Žehnající ruce stařenky vypráví,
celý život žehná – ať v právu či bezpráví,
ať zle či dobře je, žehná i tam, kde jiný už jen kleje,
žehnání dar nebes je potřebným, pokorným,
vnímavým, skromným, tichým a bezbranným.

Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

Vlnou brčálového sedmiklece

Vlnou brčálového sedmiklece
a vonných rozmarýnů mnou prolínáš.
Na kolena nebes, mraků a hvězd
a jinotajů zpomaleným pádem já klekám
lakoto štědrá, ty dobrák jsi od kosti.
Nemáš, než pachuť poměnek v čase smolných roků.

Ó, ty neradostná tůňko zrozená úplňkem
rosou trpělivých dešťových kapek..
Lehám si v travičku zelenú, co je moje potěšení
v idylickém zášlehu oka panny nevěsty očekávající
radosti v bolesti krásy bytostného milostného souznění.
Žádost pokročila a všehomír postupuje svým opičím krokem
podobný vznosnému stromu soliteru
uprostřed obilného pole.

Rozprostíráme se.
Přeskakuju plůtek ohraničující záhonek s jahodami.

Prostoto komorních vyznání,
zadostiučiněním krouživého pohybu
kolotoč dějin mne i jiné
neúprosně stravuje:
Pořád dál a dál běžet a nepoznat úmoru požehnání,
když ptáš se, jak moc toužím,
jak moc letím za ptáky na horizontě příboje času.
Já nemám slov pro tyhle věci,
jen pohladit po ruce tě mohu
a ty rozumíš stejně dobře jako já
této jasné zprávě.

Teploty se pohybují kolem nuly,
což nevěstí nic dobrého,
němou dlaní ledovou pastilku vkládáš si do úst
a teplý vzduch hladí břehy našich jezer.
Příběhy o ztracené Atlantidě a Geheně
umocňují dojem marnosti.

Tropíš si ze mě šašky, osude,
ty, jehož Bohem přezdívají pateticky,
já však si stále vedu tu svou, jako vždycky,
píseň smutně molovou na dně klícky,
která zove se svět galaxií, oper a porodních stryjí.
Snad před ďáblem já u tebe se skryji,
ty nezapomínáš, osude, ty pamatuješ hluboce:
na javorové sirupy jak omladinou to šupoce.

To táta vracívá se z roboty a ty máváš tak divoce
mu vstříc, jak kdyby Apollem on letěl na měsíc.
Ty vzpamatuj se, hochu, a odpočiň si trochu,
to není pot jen radosti, i námahy mám ve fochu,
když chleba s tvraohem sis´ dával výživný
a máma s bráchou mysleli, že´s podivný
podlahář.

Ó, nemáš aspoň cigáro, ty kmete,
když fajfku v ruletě jsi prohrál? Ach, Pete,
nenechávej mne tu samotnou po naší lásce
slehla se zem, však přec já chci jen tebe,
v sázce je nebe.
Hrajeme přeci víc než o tágo kulečníku.
To by tak, Pete, to by tak hrálo, uličníku,
nejsi přec tady ´ni doma, ´ni cizí.
Já nepřestanu dřív, než tahle nejistota zmizí.
A stejně jak já i ty víš, že z výpadků a krizí naší paměti
už teď daly by se rubat sochy závrati.

Já na trati teď stojím v pevné nerozhodnosti,
ať domácí to jsou k nám nebo hosti,
to ovlivnit já mohu zcela málo,
když se zemí vabank hrál a nebe se mi smálo.

Kráčím po bolavém okraji snu,
který nelze vykládat jinak
než životem,
anebo: kdo co udělá, praví, kam jde i nejde,
to vše se sbíhá do jediné rovnice,
která je až krutě jednoznačná a jednoduchá.
Nemá žádné neznámé,
jen koeficienty života a smrti,
kterými jsme dosud opovrhovali.
Dnes ale vše vidíme v jiném, šedivém světle,
a každý náznak jistoty, jíž smrt bezesporu je,
nás naplňuje obzvláštním klidem.

Promlouváš k lidem,
ledová královno, ty , která jsi zaskočena
každým altruistickým chováním,
laskavým slovem a obětavostí,
nejraději bys byla, kdyby lidi byli na sebe jako hadi,
abys mohla ty, kdo se svou zlobou odcizili sami sobě,
zasáhnout na jejich nejslabším místě.

Jejich marnou ješitnost snadno pokoříš
zdáním jejich dokonalosti,
která má ve skutečnosti takovou oporu
jako vítr ve větvích.

Z nevydané básnické sbírky Holofaustovo osiřelé Blues (© 2015)

JAKO SOVY BUĎTE MOUDŘÍ

Jako sovy buďte moudří,
dál než v ranním rozbřesku,
my děkujem, klaníme se,
za tolik vašich potlesků

My jsme děti Čechie,
my jsme děti divadla,
touhou po něm
ruka by nám upadla

Když dávno již po mlze ranní
zdáli vám zvoní na klekání
a spánek klepe na vrátka
ať do uší vám k poslouchání
zazní vítězství jen dobra
a tím je tahle pohádka

KEJKLÍŘ

Oběd i večeři zas mám,
jak holuba na střeše ve dvorku
a v kapse od Honzy
srdce a okurku,
odspoda čerty a královské žerty,
babky i dědky a vílu Verunku

V životě i na divadle,
když dětí hlásky plné lásky,
až k Matěji na pouť hravě
za korunu, vystřelí růži bez trnů,
prší ty perly na korále
v mých očích srdce na trůnu

Vám s úklonou se loučím,
od štace k štaci dál a dál
já s ním děti půjdu krajem,
kéž neminu se s jinotajem
Klobouk na stranu si dám
Komediant duší v srdci v hlavě,
se slovem v hlase,
jen tak mlžně, mihotavě,
zaplním někde snad i hravě
lidem opět divadelní sál

HONZA

Po palouku v temném lese
víla s laní proběhne se,
to snad se jen prohání
krása léta pod strání

Na palouku v rose ranní
neodcházej se hvězdami,
mlžná jen ze snu vidina,
kéž jsi moje, láska jediná

Ta která si říká víla,
kouzlem kdyby člověk byla,
kdyby měla lidský hlas,
byla by pak jednou z nás

Snad i víly jméno mají,
jak holky od nás ze Lhoty,
když víly tančí roztrhají
nejedny z mechu boty

Přijď k nám tančit po světnici
a pak možná na bále,
koupím já ti k tanci tomu
na jarmarku korále

Nenazvaná

Láska na jeden pohled.
Vlasy rozcuchané,
lekne se a prchne
nebo nezůstane.
Propadl jsem se pod led.

Láska na jednu stranu.
Srdce vykuchané,
sekne se a trhne,
přesto nepřestane.
Uzavřen do průvanu.

Láska pro jedno slovo.
Vidíš, co se stane?
K čemu se to zvrhne?
Síly vyplýtvané.
Asi mám deprese z toho.

A láska beze slov.
Které je poslouchané?
Přilne se a strhne.
Věci zanechané…
Uvězněn na ostrov.
(A láska beze slov.)

Šibeničky

Před hradbami bílé
šibeničky.
Nechoď děvče milé
ze světničky.
Zavři si okna a nechoď ven,
zamkni se a radši zapomeň,
už raději zapomeň!

Krátce bili mu, že
kradl asi.
Ze zámku bral růže
pro tvé vlasy.
Chraň se teď utíkat do zvonice,
uslyší to naše panovnice,
naše zlá panovnice!

Od kostelních věží
slyšet zvony,
koně už tam běží,
lidí shony.
Tak uteč, nežli tě chytí,
jestli je ti milé žití,
je-li ti milé žití!

A proč dívku bledou
další ráno,
v řetězech ji vedou
městskou bránou?
Neměla jsi chodit na tu věž,
ještě tě nařknou, že čaruješ,
ještě že čaruješ!

Před hradbami bílé
šibeničky,
i šlo děvče milé
ze světničky.
Ač nebyl dobrý to konec s ní,
zvony se i pro ni rozezní,
i pro ni rozezní!
Nad hradbami bílé
holubičky

Strážci

Poslechni strážce ve své hlavě,
řekne ti přesně, co slyšet chceš.
Když je už dávno po zábavě,
nikoho jiného nenajdeš.

Poslechni strážce ve svém srdci,
poví ti, jak máš se zbavit pout.
Nemůžeš už si vypomoci,
lépe než jeho uposlechnout.

Poslechni strážce, který mlčí,
za zrcadlem se pouze dívá.
Vidí ti přímo pod obočí
a nic před tebou neukrývá.

Poslechni strážce ve svém nitru,
dí energetickou podstatu.
Nalijí ti pivo do půllitru
a spočítají i útratu.

Lítání

Lítám si v povětří,
tak mě tak napadlo
(když slunce zapadlo)
jestli uslyšíš volání,
jak si tu lítám.

Lítám si v povětří,
(v citovém bezvětří)
chtěl bych se vyznat v mracích,
a taky v sobě,
proto tu lítám
a mířím k tobě.

Kapsa

Nosila si ruku v kapse mého kabátu,
když bylo dost chladno.
Do té kapsy vrazila s výrazem sveřepého dítěte,
- Nenechám se odmítnout…
Překvapený poněkud mile,
nechal jsem ji tam.

Když ohřála si jednu ruku,
obešla mě a hřála si druhou.
Brzy jsem si zvykl dávat mou k její
a hřáli jsme se oba.

Burget

V kavárně,
v koutu náměstí,
čekám na štěstí,
čekám na štěstí.

Až kolem projde anebo proletí
chytím ho do pytle,
do pytle na smetí.

Nejspíš proto,
že je tak vrtkavé
a smůla se smutkem
věci tak lepkavé.

JEŠTĚ 5 MINUT

Nekompromisní ráno
překročilo okraj světa,
vytáhlo pouťovou frkačku
a s osobitou nonšalancí
zkušeného impresária
zahalekalo –

TADÁÁÁ…!!!
Je tu nový den,
tak neváhejte a vstávejte,
protože dnešek patří jenom vám…!

- Jdi do háje…! -
zavrčí tvůj komatózní mozek,
zařadí zpátečku,
přepne na autopilota
a z pod peřiny vytáhne
svých nejblaženějších
ještě--5-minut.

Rozum souhlasně zavrní
a otočí se na druhý bok.
Myšlenky natáhnou fuc
a neochotně odvibrují
do trucovny.

5 minut…
5 minut posvátného snění.
5 minut všeho a ničeho.
5 minut věčnosti.
5 minut!

Vědomí okamžitě vystřihlo
čelem vzad
a ve stylu
nikdy-jsem-tady-nebyl
zdrhlo kamsi
do sousední dimenze,
aniž by se obtěžovalo
nechat vzkaz,
jak dlouho tam bude
a kdyže se vrátí...

A ty si klidně
pózuješ na náměstí
úplně nahý
a hulákáš něco
o transformaci
a sušenkách v čokoládě…
Teď zíráš do prázdné skříně
a přepínáš programy
sušenkou v čokoládě…
Teď zase zdrháš
před bandou
tajných agentů,
z hvězdný brány
v pekařství na rohu
vyskakuje Jack O'Neill
a kryje ti záda,
na křižovatce míjíš
souseda v potápěčským
- asi chyba v matrixu,
v obchoďáku vychytáváš
schovku mezi mraženými
kuřaty
a sníš o spacáku do -20
ve sportovním oddělení.
A o sušenkách v čokoládě...

V kapse ti vyzvání
sušenka v čokoládě
tadadadadam
tadadadadam
tadadadadam

V řídící věži zabliká kontrolka.
Mozek ladí frekvenci,
ztrácíš signál,
začíná odpočítávání…

V kapse ti ještě pořád zvoní
ta sušenka v čokoládě
tadadadadam
tadadadadam

Rychle sbíráš fragmenty
svého já,
kloužeš do beta vln,
žadoníš o dalších
ještě-5-minut.
V čokoládě?

Kruci!

Vědomí zaklepalo
na čelní lalok,
vytáhlo rolety
a svět spustil svůj
obvyklý cirkus –

Jak krutý!

A teď už přehled zpráv…

PODZIMNÍ ADAGIO

Uprostřed karnevalu
puberťáckých barev
podzimu
zlomyslná tramvaj
provokativně zahvízdala
- BY BY BABY -
zavrtěla zadkem
a definitivně odkvačila
do minulosti.

Tadadamtam…

Prošvihl jsi rande
s nejkrásnější holkou z kolejí.

Tadadamtam…

Za to může ONA!
Ta prostořeká blondýna.
Ukradla
poslední tvůj moment,
narýsovanou budoucnost
a kousek tebe.

Žádáš knihu přání a stížností.

To kvůli ní
teď bez dechu visíš v okamžiku,
žvejkáš naservírovanou přítomnost
a zoufale sníš o teleportaci,
zatímco tvoje pomatené srdce
plave kraula
za blonďatou záplavou
zlodějových vlasů.

Tadadamtam…

Bereš si oddechový čas.

Ušmajdaný den
pomalu vousatí a stárne
v dlani hodinových ručiček.

Ještě pořád ti běží oddechový čas.

Rozum posíláš na střídačku
a osudu dáváš červenou kartu.

BY BY BABY
- Teď hraju JÁ! -

Uprostřed karnevalu
puberťáckých barev
podzimu
vítr rozdal nové partitury,
zaťukal jsi taktovkou
na čáru života

a tvoje podzimní adagio zní…

Ještě pořád ti běží oddechový čas.

MÁJOVÁ ETUDA

Rozjařený okamžik
vyťukává Vivaldiho
Čtvero ročních období
na parapet.
A TY…?
V letargii mlhavého rána
křečovitě visíš za včerejšek
nacpaný vším,
co jsi chtěl
co se nepovedlo
a co už nestihneš.

- Tak už se konečně puuusť! -
huláká ten nezbeda okamžik
- JÁ TĚ CHYTÍM! -

V dlani svíráš
zmuchlaný osud,
a jako akrobat
bez záchranného lana
balancuješ
na čáře života
mezi bylo a bude,
zatímco
první máj lásky čas
zběsile buší ti na okno.

PRÁVĚ TEĎ!

Málem bys zapomněl…

Všechny dluhy zahazuješ
do příštího života
a za svoje úspory
u staré květinářky
dole v přízemí
kupuješ všechny růže, tulipány
a orchideje.

Teď už nemáš ani floka.

Jen pár polibků
pod rozkvetlou jabloní
a lásku pod bundou.

Slyšíte, jak hlasitě tluče…?

Pro úsměv Tvůj

Pro úsměv Tvůj bych snesla hvězdy z nebe
by zářily Ti ve dnech pochmurných.
Pro smutek Tvůj bych klesla ke dnu moře
by perly vnesly jas do hlubin očí Tvých.
Pro dlaně Tvé bych tisíc natrhala růží
by vsály do duše vonný pyl.
Pro náruč Tvou bych bosá šla do výšin
by čirý vánek ve vlasech Ti plál.
Pro políbení Tvé mřu kdesi v širých moří
leč proud chladný loď mou žene dál a dál.

Perem

Jen perem srdce probité
ztrácí slzy duší prolité
v cár papíru se roní
snad pro hvězdu, jen pro ní.
V měsíční noci potemnělé
pod trnem krví proceděné
okvětí růže zbavené klesá
vzdech trpný stoupá na nebesa.
Stín v tvář plamenem roztančený
nad svící v mysli ukotvený
jak kámen v oči bodá
hluboká strouha čelo hlodá.
V prstech pero rozechvělé
pod třesem těla trpitele
vytváří jasné obrazy
z bolu duše se zrcadlí.
Zhaslý plamen tváří dýmá
čerň noci vše objímá
jen plamen v oku zářivý
vyšlehl v novou naději.

Stín růže z červánků

Stín růže z červánků
na staré zdi se vykreslil
kdosi foukl do vánku
na dlaň motýl mě políbil.

Políbil zamával křídly a vzlétl
zarostlou zahradou dal se v let
tam kde stín růži vtiskl červánek
u starého altánku v květ si sed.

Ve stínu lavičky s pomačkanou tváří
hledí beze slov uprostřed altánku
na růži z červánků blankytné oči září
v kapičce obraz pro vzpomínku.

Bezhlasí šepot vydal vzdech
zas zamával křídly polekaný motýlek
proletěl vůkol hortenzií v keř azalek
na červánkový nach květů pomalu slétl.

Již dávno pohled ztratil lesku
vyhasl hned v ten osudný den
zůstal jen třes rukou v červánkovém stesku
kdy strach rozumu vyhrál nad srdcem.

Pak tiše potemnělo nebe červánků
klidný večerem prudký vítr se vznes
třes rukou upadl do spánku
dech rozechvěl zahradu naposled.

Perly východu

Hlas dálek mámivých,
svět barev, lásek v nich,
kontrast jak noc a den,
to v duši stále zní.
Svět, jenž má podobu
těch perel východu,
o těch mé srdce jen
sladce i hořce sní.

Žárlivý měsíc

Jen vánek asi
tvé zlaté vlasy
stříbřitou perletí
učesat smí.
A měsíc žárlivý
paprsek zářivý
do vlasů vplete ti,
když všichni spí.

Hvězda

Padala hvězda jasná,
padala hvězda z nebe.
Zasáhla přitom tebe.
Ach, jak jsi byla krásná.

Padala hvězda malá,
padala shora prudce.
Zasáhla tvoje srdce.
V něm náhle jiskra vzplála.

Zmizela hvězda z nebe,
zmizela kdesi v dáli.
Přec mě ta jiskra pálí.
Vytryskla totiž z tebe.

Kroky

Konečně slyším kroky
To asi láska přichází
Čekám na ni už roky
Jen volovi láska neschází

V klíně ženině

Rád hnípám a ležím
Jen dík pohybům
V klíně ženině
Bylo mi zabráněno
V proleženině...

Chtěl bych

Chtěl bych býti lampou
Co na čtení ti svítí
Chtěl bych býti vázou
Co bydlí v ní tvé kvítí
Chtěl bych být zas klukem
Co přeskakuje louže
Chtěl bych být tvou zmrzlinou
Co po ní jazyk klouže

Lesk lidské duše

Krystalky šířek z prohnilého rána
pašují lesk a krátkost dní,
co hřmí v nich barvy, ticho, řev a
sny, jež samy sklesle létají.

Teď ráj tu chybí přetnut v půli,
postaven skoro z polopravd.
zčernalé jmelí plné smůly,
sobecky vzbudí, prázdno, chlad.

A venku v řece malé krysy,
láska svým strachem léty vře,
tribuny domů šuškají si
o lidské duši, o vinně.

Výtah do prázdna

Klesám
tlením učených v tlačenici
veden k mstám
stávkující.

Hledání
rozrylo hysterezi pera,
smysly zmírají,
v ráji Lucifera.

Bezmocně šeptem
křivíme ústí ucpaná.
Závěj vře Kristovým steskem
trpce plivaje.

Klesám
bolestně měním štěstěny
veden k mstám
v pravdě zavřený.

Zmatek

Pod ostrými harpunami
řev srdce ještě mrtvý není.

Střílna nehybná němě stojí,
zkažená vína zaplavují slunce
a po tmě běsy v nepokoji.
Z obrázků taje mráz.

Do rozbředlé barvy v šedi
nahlížíš pomaten.

Jen ptáci v dešti sedí,
co pravda je,
co sen?

TOPlist

Programování a správa lev@pro-company.info