Marek Šlechta – Blahoslavení caparti

Blahoslavení caparti.
forenzní haranti,
hooligans vagabondi,
traumatologičtí James Bondi,

Hopsahejsa poskakovali rejskové,
toť svoloč černá, vesměs nevěrná,
hypochondričtí melancholici,
abstinující alkoholici, gambleři a záletníci.

Zámek zamčen na tři západy,
čtvrtý západ už se brousí,
pátý projektuje,
zatímco první stářím rezne
a druhý protest tajný kuje.

Sólo nostalgických houslí Warszavského gheta
se probourává do Euroamerického svědomí beta,
kde dobré úmysly jsou válcovány pragmatickým kýčem,
kde nikdo neradí se s (M.L.) Kingem,
Gándhím nebo Nietzsem.

A sedmdesát procent evropského obyvatelstva
nemůže nikdo obvinit, že nevyrvali z pražců ocelové kolejnice,
po kterých dopravoval německý přesný systém
velké dřevěné rakve plné vyzáblých lidí
do továren na běsi, šílenství zvrácené přesnosti.

Oni nebyli lhostejní, oni se jenom báli,
že oni ani jejich děti už neuvidí východ slunce bez mříží,
komínů vysílajících k nebi temné kouřové signály
rdousící každý záchvěv naděje,
kde po pláči už zbyla jen nemohoucí křeč.

Blahoslavení bosí bez paměti a identity,
blahoslavení, kdož nejsou členové žádné entity,
blahoslavení po hvězdách chodící,
blahoslavení naději všem přející,
neboť jejich je snění a básnění věčné.

Blahoslavení otroci občanských práv a svobod,
Blahoslavení, kdož prohráli život svůj jen o bod,
Blahoslavení, kteří ani neodstarovali svůj životní závod,
Blahoslavení, jejichž život skládá se jen z náhod,
Blahoslavení, jež nepochopili ani vlastní národ,
jejich je poznání pravdy skutečné.

Blahoslavení budete, když se nebudete bát z řady vystoupit
a svědčit pravdu, i když pravda nebude v kurzu,
když se vystavíte riziku ztráty vlastního života tím že pomůžete pronásledovaným, persekuovaným neviným.

Blahoslavení budou běženci, uprchlíci a utečenci
prchající před terorem nenávisti ve vlastních domovech,
když jim okolní země zavřou brány,
a veškeré naděje na lidskost, důstojnost a hrdost,
utopí se ve slovech
sociální rétoriky,
humanitárního pragmatismu,
a láskyprázdného euroamerického i japonskočínského
ostrakismu a hédonismu.

Totiž: „Co je doma, to se počítá,“
neboli malou domů, přihrajeme spolu,
Nikdo už nikomu nic nevyčítá,
tak to pořád jde dokola: nahoru a dolů.

říká, kdo se bojí o vlastní spíž,
a každá charita, benefice nebo tombola
ve prospěch méně majetných a chudých,
kteří uvěřili, že existuje na zemi spravedlivost,
upřímnost nevinnost, laskavost a vstřícnost,
všechny v čistých pastelových barvách,
bohatě načančané, řádně ochucené a vyzdobené.
ale nikoliv nevkusně nebo kýčovitě:

Co vzápětí následuje?
Mocný vítr historie,
bouřný vichr válek,
pak až lehký vánek.

Eliáš tu prorokuje,
nikdo se před ním neskryje,
ani mírný beránek,
ani zrádná zmije.
Už po celá dlouhá staletí
velké mámy učí děti
básně a písně zpaměti,
namísto zápalných obětí
za otců a dědů prokletí.
Rád bych znal tyhle mantry
středoevropského zaklenutí, sebeodříkání,
sňatků z rozumu i volných lásek
na periferiích i v centrech metropolí.

Rád bych znal tyhle písně příběhů,
jež ožívají v axonometrii národů,
a dávají nám tušit, jak více jsme si podobní,
proč toužíme být svobodní.

Zodiak nechrání, avšak dnes už neděsí,
ten otáčí se pořád stejně, jak čekáme: rovnoměrně,
k pahorkům nevstřebané i nevyzářené lásky
pokládá hole své a jsou na nich oblázky a zmrazky,
takto lidstvo nikdy nedojde svého cíle,
když jednomu protivné,
co druhému příjemné je.

Zatím s úspěchem to řešíme
prudkým rozvojem technologií
a devalvací mezilidských vztahů,
jak daleko však může zajít ignorace psychiky
a vládní podpora hromadných lidských vrahů?

Motýl , co mávl křídlem
nad zelenomodrým oceánem splínu:
Blues samá beznaděj,
yeah – yeah, yahoo – hai.
Kolibřík opylující
rozevláté voňavé okvětí
nádhernou Vandu orchidej
(doo wap – pa, wap – pa dai)

Čerstvý ženáč,
když nerozumí nové ženě své,
co po něm dnes „ona“ chce,
hola – hola, hola – hej.

Figurant od K.,v osudnou černou neděli, (Franz Kafka)
jeden z těch dvou roztomile bezvýznamných rorýsků,
co vzadu v hospodě dlouze jen plkali a seděli,
a smáli se až nikdo nevěděl proč, chvílemi:

šeptá do noci hvězd měsíční melodii,
jež zpívá se v jeho rodné Arabii
a pak balí si příslušnou techniku,
co má tu Mohamed na triku.

Figurant pohnut svatostí poslání,
vylévá srdce, teď nic mu už nebrání,
odchází do města, obléká tuniku,
pod ní má smrti stroj, bez viny, bez hříchu,

a on jist si svým úkolem, poslušen výcviku,
vidinou rajských panen potlačí paniku,
až odpálí sám sebe uprostřed lidí na chodníku,
takže co nejvíc bezvěrců ztratí svůj život a pýchu.
Zatímco po „Velkém třesku“
hledá zkratku do nebe
a policie sčítá mrtvé,
raněné chrání
a já jsem hrůzou bez sebe.

Jen kvílím modlitbu
jako Kaddiš k Bohu počátku i zániku,
jaký má tohle smysl,
jakou logiku.

Dáme si volno – jen tak – ze zvyku,
Až já půjdu do města, vezmu si kytaru,
a budu hrát nové písně, pěkně postaru,
a nebudem´ kolem toho dělat příliš povyku.

Ať lidí tam je radši míň než víc,
aby každý s každým moh´si něco říct,
Ať každý pozná, že má druha na světě,
vždyť: „Co víc si můžem´ přát?“ v jedné větě.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (2 hodnocení, průměr: 4,50 z 5)
Loading...

1 thought on “Marek Šlechta – Blahoslavení caparti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copyright © 2018 e-moc-e z.s. | Design by ThemesDNA.com
top
%d blogerům se to líbí: