Eva Fousová – Vzkaz starého stromu

Na své cestě dnes viděla jsem strom
Krásný, statný, vtom jak udeřil by hrom
Zahlédla jsem velké jantarové slzy
Zeptala jsem se ho, co ho mrzí
Stará třešeň hlasem chvějícím
Odvětila „Pláču nad lidem běžícím
Nikdo nevšimne si, kolik nás tu stojí
Ani toho, že má duše slzy roní
Cožpak nevidí, když některý strom pláče?
Všimnou si, jen když mám třešně na koláče
Stojím tady dlouho, snad desítky let
Na jaře jsem krásná, samý bílý květ
na podzim mám listy rudě zbarvené
Nikdo nepřijde a neřekne „jéééé“
Stála jsem tam tiše, hladila ty slzy
Doufám, že i další všimnou si jich brzy
Začnou vidět krásu v každém okamžiku
Stačí se jen dívat a spočinout v tichu
Když sluneční paprsky září skrze listí
Tak ty její slzy nádherně se blyští
A když podzim zbarví listy do oranžova
Je to dokonalé dílo samotného Boha
Slíbila jsem jí, že všem lidem povím
Jak jsou stromy trpělivé, protože teď to vím
Rostou do krásy, nestěžují si a mlčí
Nechovejme se k nim jako vlci
Stačí i tak málo, jen strom obejmout
Nebo pod něj v trávě v stínu usednout
Vnímat pak tu jejich bezpodmínečnou lásku
Ta je cítit u nich, ale ne z obrázku
Tak přestala plakat a řekla „děkuji
Objala jsem jí a zašeptala, jak moc jí miluji.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 hodnocení, průměr: 2,56 z 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.