Tomáš Choura – Pohádkář

Já býval dítě, které fňuká,
když zakážou mu Čáryfuka,
a nebo pohádku o Šmoulech,
z toho já s teplotou jednou leh ́.

Pohádky, to zkrátka byl můj život,
bez nich mi bývalo smutno, tklivo
a byl jsem děcko, co se rádo zasní,
a začne vymýšlet pohádky vlastní.

Vymyslel jsem si draka,
co krade sýry a kráká,
samovar, v kterém se vaří
elixír věčného stáří,
chřestítko, co když se rozchřestí,
přivolá postavy z pověstí,
i válce, tak trochu šestihranné
jsem do svých pohádek uměl zanést.

Když jsem pak jako muž potkával ženy,
pohádkou chtěl jsem je přes smutek přenýst,
a za to dostával věnečky třený,
a spoustou dalších sladkostí
mě každá zvládla pohostit.

A pak jsem ji potkal – pohádkovou Runu,
neskutečná bouře, žádný ťuťu, ňuňu,
divoký oči, který temně zářej,
a nesnášela pohádkáře.

Jenom jednou jsem měl na sobě tu Runu
a ne, vícekrát už vážně nezasunu,
teď už jenom ležím a bolestí sténám
a pohádky říkám jen dětem, ne ženám.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 hodnocení, průměr: 3,30 z 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.