Do sklenice křišťálové
nalila jsem touhu svou.
Září světlem bájných sluncí
sálá škálou barevnou.
Do sklenice křišťálové
nalila jsem víru svou.
Onen oheň, o němž básní
stopy, jež šly přede mnou.
Už sklenice křišťálová
blyští se jak hvězdný prach.
Dávné sny se vynořují
jen pár kroků na dosah.
Do sklenice křišťálové
slova kapou jako rtuť.
„Podívej, jak je svět šedý,
radši nech si zajít chuť!
Proč ji plníš v dnešní době,
která snění nepřeje?
Snad přinese radost Tobě,
jiným však slz krůpěje.
Nač ty barvy, nač ta záře,
má to praktický snad cíl?
Nesmyješ je nikdy z tváře,
mzdou ti bude prach a jíl.
Budeš s nimi lidem pro smích,
svět tě v klidu nenechá!“
Zvláštní kruh se uzavírá,
zvláštní, krutá neplecha.
Ano, vždyť už nemám věřit,
nastal čas pro dospělost.
Publikum to myslí dobře,
naivity má už dost.
Beru to sklo do svých dlaní,
hladím květy broušené,
přiložila jsem snad málo
do ohniště víry své?
Už se sklenka křišťálová
tříští o zem jeviště.
Rozlívá se do všech směrů
rozbouřené řečiště.
Temné kouty prosvětluje,
ta rtuť před ním utíká,
zvláštní je to podívaná
z jeviště – bez publika…
V opuštěném prázdném sále
zrcadlo je celý svět,
v moři rozbouřených světel
rozkvetl barevný květ.
Jen jediný divák zůstal
v opuštěném divadle
ten květ vidím v jeho očích
jak sebe samu v zrcadle…