/psáno na okenním parapetu, 29. 09. 2020/
Déšť líže střechy Žižkova
a vítr nejspíš kazí práci metařům
Smutek se odráží v kalužích znova
o letních siestách již nekážu
v podzimní ulici jménem Kubelíkova
Stromy už závodí o sto šest
by vypadaly jak paleta Renoirova
dívám se z oken přímo do hřbitova
prastarý náhrobek na mě volá
memento mori
do ulice Kubelíkova
Žižkovská věž se pyšně tyčí
se svými batolaty
snad z jiných světů, že nemají šaty
jen blíže jsou přísnému prstu
co vyrostl až do nebe
Ta chladná kráska pohrdá
mou garderóbou
Říká mi, že mráz
ji nikdy nezebe