Štítek: Martina Koubová

Jsi deštivá slza, jsi překrásný kámen, co svítí ve světle. Milující úsvit, co se vrátil.

Ve Tvé náruči zní píseň, šumící les a zurčení potůčku, hudba Bedřicha Smetany Tě probudila ze snů, proudí po okraji, rychle letící. V zázračném putování, plném mihotání, letajících motýlích křídel a okřídlených myšlenek, než déšť zalije oblohu šedivou září. Tančíme, žijeme a dýcháme, voláme na Tebe. Vnímáme vůni babího léta, než podzim zapustí kořeny vedle…

Otevře náruč všem lidem, na cestě za branou, vůbec nic jim neschází. Okysličená krev proudí v jejich žilách dar života, na ničem jiném nezáleží. Kéž se probudíme všichni ve Tvé náruči. Dobo, zaplavená zločinem a pýchou. Snad dobro přehluší všechny zvonce. A dá nám naději, krásu, zhojí se. Dotkne se každého z nás, to nepolapitelné…