Sešly se v baru Krutost, Závist, Pýcha daly si sklenku, teď se hádají „Nemáte páru“ Pýcha slastně vzdychá koketně mrká, sedí na kraji „Nevíte pranic to já světem vládnu na krásné pávy každý pohlíží Nepoznám hranic s věkem ještě mládnu proniknu všude bez všech potíží“ „Kdo tě má, padne mne se bojí stále“ odfrkne Krutost,…
Je doba šedi, doba bezohledná zášť, křivdy, zloba vůbec neohromí většina potom jménem zisku jedná čas úzkost nezve, kdepak doba, to my Zvláštní jsou křeče kdesi ve svědomí učí se tupost, bumerang se vrací neznalost, prázdno, to jsou síly hnací konzum a faleš – to jsou naše dómy Nemají cíle, znají marnou práci zajatci módy…
Naučili kameny dýchat Ale náš dech přeměněn na páru mozek vyměnili za soukolí ta ozubená kolečka v rozbitém orloji Vymyslili cit pro kusy plechu sami ho neschopni přetaveni setrvačností v přesýpací hodiny Prý světlo na konci tunelu Už dávno jenom samé temné jeskyně Protože tablety potažené bezmyšlenkovitostí prázdnem Přikovali nás ke skále poslušnosti myšlenky…
[ratings]
[ratings]
[ratings]
[ratings]
[ratings]
[ratings]
O autorovi: Básník, textař, pravidelný účastník projektu Emoce, na serveru Písmák.cz působí jako Muamarek. Co pro mě znamenají emoce: Způsob vyjádření, součást života, vyvážení rozumu…
Uznání. Sláva. Mamon. To je to, co nyní tě zajímá. Odmítáš bolest odmítáš city srdce ti chladne a umírá. Regule. Pravidla. Strach. Všechno krásné, co žilo, teď nezájmem tvým naříká. Ztratil se bojovník, jenž duši měl básníka. Mé srdce krvácí, jak moc mě to bolí. Však hlavu zvedám a podporu volím. Ve vizích zřím zdrceného…
Mít Excalibur, nebyl bych na boje sám, to jsi řekl. Co když však nebyl ten meč z oceli nikdy ukován? Jeho síla téměř svatá přec nemohla být jediným člověkem do majetku vzatá Legendy, příběhy mnohé o mocné zbrani mluví víš však, že ten meč nikdy nebyl ocelový? Jeho sílu nosí každý, kdo srdce má především…