Mé tělo padá s plátky růží
v studených kapkách rosy,
v horké vůni akátů.
Vibracemi žhaví beze slov,
která
nejsou potřeba, řeč plyne,
topíme se
vzájemně v hlubinách svých očí…
mluvíme o nesmyslech, o sobě
…s vědomím té hloubky, touhy.
A přece
takové věci se nehodí,
nedělají, jsme morální a silní
a nepřipustíme,
aby nás pohltily.
A přece
čím více se bráníme
a zároveň stále více
cítíme
tu hloubku, krásu,
lásku
v tom druhém,
i v sobě,
tím větší
je.
Note: There is a rating embedded within this post, please visit this post to rate it.