Máš v dlaních očimáš v dlaních provázkya chodíš okolopoutáš mne plíživě do lásky…a tiskneš do mneprsty už planoucía chodíš okolokrásně jak pavouci Máš v očích dlaněmáš v očích obrázkyjdeš blíž a blížvstupuješ bez zbraní do lásky…nahý a svatýdáváš své dlanějdeš blíž a blíždát přibít se za ně
Doteky dvou myslí, úsměvy těljá kdybych mohla, ty kdybys směl…Motýli v paprsku, který pak zhasne,zmizíme, nevadí, bylo to krásné,ach kéž bych nechtěla, ach kéž bys chtěl!
Sedím na břehu večeraV rozevřené náruči jezeraSouhvězdí oken za hladinouHledí tak vlídně, vody plynou,Voňavé teplo vlasy čeříA stíny tmavnou mezi keři Čluny v černém skle zkameníPod branou hvězd hledím vstříc prameniK mým nohám pastýř vítr ženeSkleněné vlnky ukázněnéVoňavé teplo čeří vlasyCo mi to vítr říká asi Půlka citrónu nad lesyV souhvězdí Vah rozmarně pluje siZároveň…
21×32 cm tempera
22×35 cm tempera
21×30 cm tempera
asistent na VŠ / malování a psaní / občas vystavuji, mám autorská čtení, vyšla mi monografie a příspěvky v antologiích Co pro mě znamenají emoce: jsou kořením života – nedá se žít s nimi, ani bez nich
Jsem stará stařena v šatech po sedlákovi, jenž dlouhá léta nosil je na poli, a sedím nahoře na nejvyšší hoře a mlčím tam spolu s orly a sokoly. Sedím tam po chlapsku jak dřevěný sedlák, a suché vlasy vítr mi roztrhal, ti dravci asi někam uletěli a já jsem mrtvá, tak mohu sedět dál. Mrtvá…
Chechtám se jako racci krutí, pro bolest zkusím cokoli: zatnu si třeba drápky s chutí do těla, které nebolí Ten úlek ve skutečné ráně mou mysl, než si zešílí, výkřikem poraněné tkáně přehluší aspoň na chvíli Chtěla bych vřele kopnout do zdi, ať mě to uvnitř nezebe, v břiše mi leží zmrzlí drozdi, vlastně chci…
Řekni mi řekni mi jaké je tvoje jméno a když tě rozlomí co bude nalezeno a když tě zapálím jestlipak vstane plamen a zdali zhltne tě když trváš neomámen jak v tůni kámen A když se prostírám proč bereš si tak málo sám v hrsti držíš se kde se to v tobě vzalo řekni mi…
